• řád Redlichiida Richter, 1932

Redlichiida bývají považováni za bazální (výchozí) řád trilobitů. Objevují se ve druhém oddělení spodního kambria a na konci třetího oddělení (konec středního kambria) mizí z fosilního záznamu. Je pro ně typický velký počet segmentů a protáhlá, většinou dobře segmentovaná glabela. Hypostom je natantní nebo konterminantní, exoskeleton mikropygální.
Tento řád bývá obecně rozdělován na dva podřády. Prvním je Olenellina — velmi primitivní spodnokambrická skupina, u které zcela chybí lícní švy (krunýř se při svlékání praskal jiným způsobem). Patří sem čeledi jako Olenellidae nebo Holmiidae. Druhý podřád je Redlichiina — pokročilejší středněkambrická skupina, která již má vyvinuté lícní švy napomáhající svlékání krunýře. Patří sem například známý rod Redlichia nebo obří střednokambrijští trilobiti rodu Paradoxides. (Whittington a kol., 1997) [1].
Vzhledem k tomu, že jde o jednu z prvních evolučních skupin trilobitů, vykazují jejich krunýře velmi primitivní anatomické znaky. podle podrobných přehledů na webu Trilobites.info je tento řád považován za parafyletický, protože z něj pravděpodobně vzešly další úspěšné řády trilobitů. 
Do tohoto řádu patří většina trilobitů, kteří ve spodním a středním kambriu oživovali světová moře. V českém středním kambriu jsou běžně zastoupeni zástupci podřádu Redlichiina nejen v Barrandienu, ale i v Železných horách. Předpokládá se, že většina trilobitů tohoto řádu (Redlichiida) žila dravým způsobem života. To je ale prozatím ne zcela dořešená hypotéza, které se budeme věnovat i níže.

Použitá literatura:
Lukáš Laibl, ONTOGENEZE TRILOBITŮ /ONTOGENY OF TRILOBITES/, Bakalářská práce, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze [1]

• Acadoparadoxides sacheri (Barrande, 1852)

Řád: Redlichiida Richter, 1932 †, podřád: Redlichiina Richter, 1932 †, nadčeleď: Paradoxidoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Paradoxididae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Paradoxides Brongniart, 1822 †, podrod: Acadoparadoxides Šnajdr, 1957 †, druh: Acadoparadoxides sacheri (Barrande, 1852) †. 

Trilobiti podrodu Acadoparodoxides, vyskytující se v českém kambriu (druhy Paradoxides (A.) sacheri, Paradoxides (A.) sirokyi), patřili k vůbec největším trilobitům (až 30 cm), kteří obývali pravěká kambrická moře před stovkami milionů let. Nálezy celých jedinců jsou extrémně vzácné. Za ojedinělé nálezy jsou považovány i fragmenty - jednotlivé části těchto trilobitů.
Nález kompletního, mladého jedince, publikovaného nahoře, pochází ze starších sběrů v Rejkovicích na potůčku a získali jsme jej do sbírky nákupem. Museli jsme jej prostě mít.
V poslední době se pomalu upouští od pojmenování trilobita archaickým názvem Acadoparadoxides a vědci se stále častěji přiklánějí k pojmenování obecnějšímu, rodovému, tedy Paradoxides, tak uvidíme, kam to povede.

Trilobit podrodu Acadoparadoxides, se nalézá spolu s na první pohled podobným trilobitem druhu Eccaparadoxides pusillus. Na rozdíl od Eccaparadoxida má však jiný tvar glabely, má mohutnějšími oční lišty a delší lícní trny, trup je složen z 19 článků, tvar pygidia je také odlišný. V neposlední řadě dorůstal Acadoparadoxides podstatně větších rozměrů a je také v kompletních jedincích dnes již extrémně vzácný.
J. Šufa (1926) považoval Acadoparadoxida za konečné vývojové stadium drobnějšího trilobita druhu Eccaparadoxides pusillus. Tento nesprávný názor vyvrátil M. Šnajdr (1956). 
V jineckém souvrství má tento druh velký stratigrafický rozsah od báze zóny rozsahu Acadolenus snajdri až do středních partií zóny rozsahu Paradoxides gracilis (Valíček & Szabad 2002), tj. v okolo 320 metrů mocné sekvenci (Fatka a Szabad 2014). Dlouho převládal názor, že jde o dominantu jinecké pánve. Moderní paleontologické výzkumy však potvrdily jeho přítomnost i ve skryjsko-týřovickém kambriu (v tzv. buchavském souvrství). Výskyt zástupců tohoto rodu v buchavském souvrství (kambrium, miaoling) skryjsko-týřovické pánve poprvé zaznamenal v biostratigraficky zaměřené práci Kordule (1996). Výskyt druhu Acadoparadoxides sacheri je znám z buchavského souvrství zatím ze sedmi lokalit.

- druh Acadoparadoxides sacheri (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v lokalitách jineckého kambria, loc. Felbabka - Ostrý vrch, Jince - Vinice, Rejkovice /potůček, Ve žlutých/
- druh Acadoparadoxides sirokyi Šnajdr, 1986 † - u nás se vyskytuje v lokalitách jineckého kambria, loc. Velcí - Vystrkov, Jince - Vinice, Rejkovice /potůček, Ve žlutých/ a lokalitách skryjsko - týřovického kambria, loc. Dlouhá hora, Dubinky

Vědecká synonyma
Paradoxides sacheri (Barrande, 1852)
Acadoparadoxides sacheri sacheri (Barrande, 1852)
Acadoparadoxides (Acadoparadoxides) sacheri sacheri (Barrande, 1852)
Acadoparadoxides (Acadoparadoxides) sacheri (Barrande, 1852)

• Eccaparadoxides pusillus (Barrande, 1846)

Řád: Redlichiida Richter, 1932 †, podřád: Redlichiina Richter, 1932 †, nadčeleď: Paradoxidoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Paradoxididae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Paradoxides Brongniart, 1822 †, podrod: Eccaparadoxides Šnajdr, 1957 †, druh: Eccaparadoxides pusillus (Barrande, 1846) †. 

Tento malý trilobit, který je podobný většímu rodu Paradoxides či Acadoparadoxides se nachází v nejstarších vrstvách jineckého souvrství, avšak jeho typovou lokalitou nejsou v Jince, ale sousední Rejkovice. Obvykle se nalézají izolovaná pygidia nebo části hlavy, ale jelikož jde o vůdčí fosilii, není až tak velký problém, při troše štěstí nalézt i kompletní jedince. Jelikož měli výrazné oči, tak jsou to právě oční lišty, které nejvíce utrpí roztloukáním břidlice.
Oproti jiným paradoxidním trilobitům byli drobnějšího vzrůstu a všechny pleury měli prodlouženy v šavlovité útvary, jakési zploštělé plováčky (výborně jsou rozpoznatelné hned na prvním /53 mm/ a druhém /48 mm/, zde publikovaném nálezu), které mohli sloužit buďto k vynikajícím plaveckým výkonům nebo k ideální strategii, zahrabat se do jemného a bahnitého substrátu. Nápadné jsou zejména velké oči, sahající od průčelí až k rýze na zadním lemu hlavy. Trup je složen ze 16 článků. Žeberní rýhy končí již ve vnitřní polovině délky žeber. Lopatovitě vykrojené pygidium má osu o třech článcích a vzadu srpovitý záhyb. 

Byl Eccapardoxides častěji obětí větších predátorů než lovcem - dravcem? To je zajímavá otázka, která prozatím nemá zcela uspokojivé vysvětlení. Pravděpodobně dokázal nějaký drobnější bentos i lovit.  Barrande vnímal obecně paradoxidní trilobity, jako čističe mořského dna. Asi na tom něco bude, vrcholní predátoři kambrického moře to zřejmě nebyli. Záleželo asi, zda měli v dané lokalitě nad sebou nějakého většího predátora.

Dlouhou dobu se uvažovalo, zda to v jineckém souvrství nemohl být třeba Anomalocaris, pokládaný za tehdejšího neohroženého vrcholného predátora (apex predator). Nejenom, že se u nás doposud nenašli pražádné zbytky tohoto živočicha (nejsou 100% prokázány ani stopy po predaci na krunýřích jiných živočichů), ale navíc poslední výzkumy dokazují, že až o tak zdatného predátora ani jít nemuselo.
— V roce 2023 publikoval mezinárodní tým vědců studii v časopise Proceedings of the Royal Society B. Pomocí 3D počítačových modelů a metody konečných prvků (FEA) testovali biomechanické limity předních ostnitých chapadel druhu Anomalocaris canadensis. Výsledek? Pokud by se Anomalocaris pokusil uchopit tvrdého, mineralizovaným krunýřem chráněného trilobita, jeho ostny a samotná chapadla by se pod tlakem zdeformovala nebo polámala. Chapadla byla sice ohebná, ale zároveˇň příliš jemná na lov obrněné kořisti, jakou byli třeba právě trilobiti.
Co se týče ústního aparátu Anomalocarise, tak původní představa předpokládala, že jeho radiální ústní kužel fungoval jako drtička krunýřů. Už starší analýzy však prokázaly, že Anomalocaris neměl klasické tvrdé čelisti. Jeho ústní aparát byl relativně měkký a chyběly v něm tvrdé minerální struktury, které by dokázaly prorazit chitinový krunýř. Namísto kousání a drcení spíše nasával potravu.
Počítačové simulace proudění tekutin (CFD) ukázaly, že Anomalocaris byl vynikající a rychlý plavec. Když měl chapadla natažená dopředu (podobně jako Superman při letu), kladl minimální hydrodynamický odpor. To naznačuje, že nelovil pomalé tvory na mořském dně, ale byl to aktivní lovec ve volné vodě (nekton), který pronásledoval rychlou, ale měkkou kořist (např. červy, primitivní strunatce nebo jiné bezkrunýřové členovce, nikoliv však trilobity).

I když je to velmi zajímavé, hodně jsme však už odbočili od našich milovaných českých trilobitů. 

Zajímavostí je, že zatímco dospělci paradoxidních trilobitů se velikostně dramaticky lišili, larvy (protaspidní stádia) druhu Eccaparadoxides pusillus, ale i druhu Hydrocephalus carens byly naopak ve srovnání s jinými trilobity gigantické a neobvykle nafouklé. Vědci předpokládají, že tato velká larvální stádia v sobě nesla obrovský vyživující žloutek, který jim pomáhal přežít v tehdejších chladnějších mořích s nedostatkem planktonu. 
Volná citace: Lukáš Laibl z Paleontologického oddělení Přírodovědeckého muzea Národního muzea

Velikost většího trilobita vpravo 35 mm, Rejkovice. Níže stejný nález nasvětlený měkkým světlem. 

Vědecká synonyma
Paradoxides pusillus Barrande, 1846 - původní jméno taxonu
Phanoptes pusillus (Barrande, 1846)
Phanoptes pulcher Hawle & Corda, 1847
Paradoxides rugulosus Hawle & Corda, 1847
Hydrocephalus saturnoides Barrande, 1846

• Hydrocephalus minor (Boeck, 1827)

Řád: Redlichiida Richter, 1932 †, podřád: Redlichiina Richter, 1932 †, nadčeleď: Paradoxidoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Paradoxididae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Paradoxides Brongniart, 1822 †, podrod: Hydrocephalus Barrande, 1846 †, druh: Hydrocephalus minor (Boeck, 1827) †.  

První zde prezentovaný exemplář představuje poměrně velkého (20 cm) jedince, jemuž při fosilizaci ulpěl na glabele (možná pod ní) cephalon trilobita Conocoryphe sulzeri. 

Popis k poslední shlédnuté fotografii — asociace dvou druhů trilobitů - Hydrocephalus (75 mm) - Conocoryphe (20 mm). Velmi úspěšný trilobit Conocoryphe sulzeri je běžně nalézán jak s trilobity Paradoxides gracilis, tak Hydrocephalus minor. Na tomto otisku je konkrétně ve společnosti trilobita Hydrocephalus minor. Ten je defacto zachován celý, včetně volné líce, nicméně jde o rozplavenou svlečku. Vzorek pochází z lokality Obalovna Jince (dnes vojenský újezd), což je v současnosti již zcela zaniklá lokalita, která v minulosti poskytla také nálezy krásných vzorků s agnostidními "trilobity".
Trilobit Hydrocephalus minor (jinecké souvrství - Jince Vinice, Vystrkov, Felbabka) je blízký příbuzný druhu Hydocephalus carens (oblast skryjsko-týřovického kambria). Oproti druhu Paradoxides, který se také na Jinecku hojně vyskytuje má, mimo jiné, vystouplejší glabelu. Odtud pramení i jeho název, neboť slovo hydrocephalus se dá z latiny přeložit jako vodnatá nebo oteklá hlava. Ačkoliv rozdíly mezi trilobity Hydrocephalus a Paradoxides definoval a určil již Barrande v r. 1846, tak ještě Dr. Ferdinand Prantl v knize "Zkameněliny českých pramoří (1942) uvádí trilobita Paradoxides pod druhovým jménem Hydrocephalus. Trilobit Hydrocephalus minor, který se nalézá v okolí Jinců znamená v překladu malá vodnatá hlava (minor je lat. malý, menší). Název minor ("malý, menší") zní paradoxně, protože tento druh dosahuje mnohdy velkých rozměrů (často 20–30 cm). Vysvětlení se ale skrývá v tehdejším způsobu srovnávání: Barrande při popisu odlišoval více "typů" hydrocefalů, z nichž některé označil jako robustnější, jiné jako "menší". H. minor byl ve srovnání s tehdy známým H. carens nebo H. longicephalus poněkud méně robustní v určitých znacích (kratší glabela, subtilnější pygidium), a proto dostal jméno "menší". Jinými slovy, epiteton minor tedy nemělo odkazovat na absolutní velikost těla, ale na relativně menší proporce ve srovnání s příbuznými druhy, jak to Barrande chápal v rámci své dobové systematiky. Pozdější paleontologové si této ironie samozřejmě všimli (už Chlupáč ve svých populárních textech občas poznamenával, že "Hydrocephalus minor je přitom jeden z největších trilobitů Barrandienu"), nicméně jméno samozřejmě zůstává validní a platné. Shrneme-li to, v oblasti Jinců se často nacházejí mladší jedinci, než například v oblasti Skryjí a taková banalita, jako nálezy většího množství mladších jedinců vedla k tomuto zvláštnímu paradoxu. Pár takových drobnějších exemplářů z Jinecka publikujeme dále, pod textem.
Barrandovi skalníci tohoto trilobita nazývali široký špičák z Jince.

Ačkoliv jsou nejprve všichni čeští redlichiidní trilobiti popsáni jako druh Paradoxides ..., tak už v polovině 19. století je věda začíná rozlišovat a členit podle druhu/podrodu. Např. Acadoparadoxides sacheri, Eccaparadoxides pusillus, Luhops epexctans, Paradoxides gracilis, Rejkocephalus rotundatus, Hydrocephalus carens, Hydrocephalus minor atd.. Poslední dva jmenovaní mají oproti ostatním druhům viditelně vypouklejší glabelu a v dospělosti oválnější schránku trupu.
Hydrocephalus měl podle všeho dobrý zrak, předpokládá se, že byl do jisté míry výkonným predátorem, či mrchoždoutem kambrického moře, díky nálezům hypostomu (spodní čelisti) trilobita, který byl velmi mohutný. V mladém, vývojovém, stadiu je velmi těžko rozpoznatelný od jiných druhů například od Paradoxides. Vše komplikuje ještě skutečnost, že se mnohdy nalézají v podobných vrstvách. 
Trilobiti druhu Hydrocephalus minor jsou typickými zástupci našich nejstarších trilobitů, jejichž naleziště jsou v okolí Jinců.

Ke čtyřem fotografiím nad textem. Jedná se o nález dvou protilehlých desek, které obsahují jak pozitivní, tak negativní otisky jedinců trilobita druhu Hydrocephalus minor. Z jedné z desek se oddělil ještě jeden menší jedinec (na předposlední fotografii je umístěn v horní části kamene, ve svém negativním lůžku, na poslední fotografii je zachycen zvlášť). Nález nevyžaduje žádnou zvláštní péči, či preparaci, ale ve výsledku jde spíše o takovou skládačku.

Vlevo na fotografii pod textem pozitivní otisk (větší, kompletnější jedinec) a negativní otisk (menší, méně zachovalý jedinec), na fotografii vpravo samozřejmě naopak, jde o protiotisk. Velikost většího trilobita 13 mm. V případě lépe zachovalého většího trilobita je na druhé pleuře za cefalonem patrný charakteristický a velmi dlouhý pleurální trn, což dokládá i fotografie trilobita stejného druhu výše. Ten se ve velmi ranném dospělém stadiu (holaspidní stadium) vyskytoval v podstatě u všech trilobitů čeledi Paradoxididae Hawle & Corda, 1847 †, tedy nejen u Hydrocephalus, ale i u druhu Paradoxides nebo Rejkocephalus. Čím více však tito trilobiti dospívali, tak o onen trn přicházeli. Možné důvody, proč k tomu docházelo jsou čistě na úrovni předpokladů a spekulací. Felbabka, 2015.  

Vědecká synonyma
Paradoxides minor (Boeck, 1827)
Paradoxides (Hydrocephalus) minor (Boeck, 1827)
Hydrocephalus minor petrin Šnajdr, 1987

• Paradoxides gracilis (Boeck, 1827)

Řád: Redlichiida Richter, 1932 †, podřád: Redlichiina Richter, 1932 †, nadčeleď: Paradoxidoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Paradoxididae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Paradoxides Brongniart, 1822 †, podrod: Paradoxides Brongniart, 1822 †, druh: Paradoxides gracilis (Boeck, 1827) †. 

Paradoxidní trilobiti patřili v kambriu k největším zástupcům třídy Trilobita Walch, 1771 †. Náležejí také mezi nejdříve známé a vědecky popsané trilobitové formy, takže již byli předmětem mnoha studií několika generací paleontologů. Zástupci této čeledě jsou významným a charakteristickým členem střednokambrických faunistických společenstev zejména v balticko-atlantické paleozoogeografické provincii, takže je podle nich tento stupeň nazýván stupněm paradoxidovým. Někteří představitelé paradoxidů byli zvoleni jako vůdčí typy paleontologických biozón a jako takoví slouží tedy i stratigrafické paralelizaci geograficky nesouvisících kambrických terénů. Do současnosti není zcela zřejmé kolik druhů tato čeleď obsahuje. Jenom v 19. století bylo popsáno na 80 druhů, posléze počet klesal (P. E. Raymond v roce 1914 uvádí 68 druhů). Většina těchto druhů je však určena na základě nedostatečných nálezů, často se jedná o fragmenty nebo nepříznivě zachovalá kranidia a pygidia. Další problém je, že během ontogenetického vývoje paradoxidů prodělává jejich krunýř nápadné změny v konfiguraci, takže jednotlivá stadia vývoje jednoho druhu byla mylně popsána, jako druhů více. Přesto však stále není zcela zřejmé, kolik druhů zahrnuje. Stále nové varianty se totiž objevují například v kambriu Maroka. Přesto vše je český Paradoxides gracilis "Monou Lisou", tedy jakousi ikonou, mezi všemi ostatními paradoxidy.
Skalníci, tedy lidé, jež se živili sběrem zkamenělin, zvláště za doby Joachyma Barranda, tohoto trilobita díky tvaru trupu nazývali ouzký špičák z Jinec. Paradoxides je typický skutečně tím, že se jeho trup od hlavy k ocasu výrazně zužuje, což ještě umocňují dva dlouhé pygidiální trny.

Na fotografiích nad textem je taková malá "odklápěcí" skládačka, kdy jsou na sobě dva jedinci druhu Paradoxides gracilis. Na kameni se nachází ještě drobný negativní otisk trilobita druhu Hydrocephalus minor. Na třetí fotografii je jedinec, který se objeví, odklopíme-li jedince z prvních dvou fotografií. Na první fotce mu z pod dominantnějšího trilobita čouhá část trupu s pygidiem.

Trilobit druhu Paradoxides gracilis byl poprvé popsán již v roce 1772 a patří tak k jedněm z prvních popsaných českých trilobitů. Tento členovec se vyznačuje dlouze protaženým krunýřem s výrazným hlavovým štítem a naopak velmi malým štítem ocasním. Hlavový štít byl u tohoto trilobita půlkruhovitý s dlouhými a úzkými lícními trny. Glabela má dva páry výrazných rýh, které se uprostřed spojují. Oči jsou malé, ledvinovitého tvaru. Trup dospělého trilobita druhu Paradoxides gracilis (Boeck, 1827) † je složen z 20 článků protažených v úzké, nazad směřující trny. Ocasní štít je velmi malý, měl pouze 4 články, zbývající zadní část je delší než přední, je nečleněná, hladká. Na rozhraní postranních okrajů se zadním okrajem pygidia je na každé straně ploché, trojúhelníkové křidélko. Určit, jakých rozměrů mohli tito trilobiti skutečně dorůstat, není snadné. Výjimečně velké dochované exempláře dosahují délky až kolem 20 cm. Občas se však objeví fragment, který naznačuje, že někteří jedinci mohli být ale ještě větší. 
Tento trilobit patřil patrně mezi dravce. Až do 1940 byl tento trilobit nazýván zastaralým názvem Paradoxides bohemicus (Boeck), patrně vlivem autority J. Barranda, který jej takto nesprávně také označoval. Tehdy jej F. Prantl nahradil správným druhovým jménem gracilis, tedy štíhlý.

Zkameněliny z okolí městyse Jince jsou zmiňovány již před více než 200 lety. Jako tzv. "Petrefakten" jsou roku 1772 uváděny Ignácem Bornem. Pět typů zkamenělin z Jinecka (Paradoxides gracilis, Ellipsocephalus hoffi, Conocoryphe sulzeri, Ptychoparia striata a snad Hydrocephalus minor nebo Agnostus integer = Peronopsis cuneifera či integra) byly tehdy řazeny do jediného rodu Entomolithus. Tyto zmínky představují jednu z nejstarších celosvětově publikovaných zpráv o zkamenělinách vůbec.
Druh Paradoxides gracilis byl z Čech znám již před vydáním díla Ch. Boecka (1827) např. výše zmíněnému I. Bornovi, který jej uváděl pod označením Entomolithus incognitus a Entomolithus paradoxus. E. F. Schlotheim (1823) a K. hr. Sternberg (1825) jej uváděli pod druhovým označením Trilobites tessini Schlotheim, či Paradoxides tessini Brongniart, protože se skutečně tomuto skandinávskému druhu podobá. Jde však o jiný druh, s odlišnými morfologickými znaky, i když někteří autoři druh tessini zahrnují do synonymiky druhu gracilis.

Na fotografiích nad textem jsou nálezy různých exuviačních konfigurací tohoto druhu trilobita.
Obr. 1 - představuje kámen, na kterém je jeden téměř kompletní jedinec a zbytky (trupy) dvou dalších trilobitů druhu Paradoxides gracilis. Izolovaně jsou pak na vzorku volné líce, cranidium, thorax a hypostom. Kámen je krásným dokladem o exuviaci (proces svlékání starého krunýře u trilobitů). Velikost kamene je 31 x 25 cm. Velikost izolovaných trupů trilobitů je 55 a 80 mm. Velikost "celého" trilobita je pak 130 mm. Trilobit Paradoxides gracilis byl s velkou pravděpodobností dravec, stojící na vysokém stupni potravního řetězce (možná jenom požíral bentos). Jeho hypostom, což je spodní kryt ústního otvoru, velikostí i tvarem ale odpovídá spíše dravému způsobu života.
Obr. 2 - opět představuje exuviaci, tedy svlečky chitinového krunýře trilobita během jeho růstu. Nejde v pravém slova smyslu o fosilii trilobita, nýbrž jeho svlečené krunýře, tzv. svlečky.
Obr. 3 - zobrazuje menší kámen se svlečkami z lokality Na Řešátku u Rejkovic.
Obr. 4 - k nálezu se opět váže bizarní historka. Nález je lepený ze dvou částí, přičemž obě tyto části trilobita, od sebe dělí jeden rok. V roce 2013 jsme na Felbabce (stará lokalita, kousek od vsi) našli horní část kamene se dvěma fragmenty trupu Paradoxida, jeden se špatně zachovalým cephalonem, ale s krásně zachovalým fragmentem lícního trnu. O rok později (2014) jsme na téže lokalitě nalezli další kámen. Byla na něm spodní část trupu Paradoxida se zachovaným pygidiem s ostny, lícním trnem a hypostomem stejného druhu. V té době jsme si tyto nálezy ještě nedávali do souvislostí. Vše nám došlo až při revizi nálezů z Felbabky v březnu 2015. Kameny do sebe skvěle zapadají, jak z lícní strany, tak z rubu kamene, na kterém se nalézají fragmenty, tzv. lumachela, zerodovaných thoraxů (trupů) druhu Paradoxides gracilis - pozitivy i negativy, jež na sebe ve zlomu břidlice také dokonale navazují. Kámen je tak zajímavý i z odvrácené strany, ale ne natolik jako strana "přední", kde se nakonec nachází téměř kompletní trilobit Paradoxides gracilis, s krásně zachovalými, graciózními lícními trny, fragment trupu a hypostom (spodní čelist) většího jedince stejného druhu trilobita. Velikost trilobita je 65 mm včetně pygidiálních ostnů, vše zachováno jako pozitiv. Samozřejmě, že je na této zcela pravdivé historce nejzajímavější ten roční odstup, ne ten trilobit. Možná, kdybychom v té době nesbírali všechno, tak tento nález neexistuje.

Obr. 1 - další příklad exuviační konfigurace, tentokrát s druhy Paradoxides gracilis a Conocoryphe sulzeri. Velikost Paradoxida 125 mm, velikost otisku Conocoryphe 40 mm.
Obr. 2 - typický příklad exuviace trilobitů s odlomeným a odsunutým cephalonem. Velmi obvyklá fosilie - thorax s odkloněným cephalonem na stranu je učebnicový příklad pozůstatku krunýře trilobita ve chvíli, kdy se klubal ze staré, již těsné schránky skrze první pleurální lalok a okcipitální prstenec ven (Paradoxides) a lumachela (nahloučenina) cephalonů (hlav), thoraxů (trupů) a jednoho pygidia (ocas) - Conocoryphe sulzeri. I v případě trilobitů Conocoryphe jde o svlečky (exuvie).

Nález nad textem představuje sice ne zcela dokonalého, ani nijak extra velkého zástupce Paradoxida. Zajímavé jsou však okolnosti nálezu, protože tento jedinec si ležel jen tak na samotném vrcholku suti, jako na nějakém piedestalu. Kámen byl sice silně zablácen, ale v noci hodně pršelo a tak byl trilobit částečně odhalen. Vypadá to tedy, že jej tedy nějaký hledač přehlédnul pod silným nánosem bahna a trilobit se tak odhalil až druhý den po dešti.

• Rejkocephalus rotundatus Barande, 1846

Řád: Redlichiida Richter, 1932 †, podřád: Redlichiina Richter, 1932 †, nadčeleď: Paradoxidoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Paradoxididae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Paradoxides Brongniart, 1822 †, podrod: Rejkocephalus Kordule, 1990 †, druh: Rejkocephalus rotundatus Barande, 1846 †. 

Trilobit druhu Rejkocephalus rotundatus Barande, 1846 † je paradoxidní trilobit, jehož výskyt je vázán zvláště na přítomnost jiného, běžnějšího, vůdčího ptychoparidního trilobita druhu Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823) †. Jedním z ideálních míst k nalezení tohoto druhu jsou elipsocefalové výchozy na jihozápadní straně vrchu Vystrkov u Jinců nebo v okolí Rejkovic. Rejkocephalus rotundatus je však na rozdíl od Ellipsocephalus hoffi podstatně méně hojný, často zachovalý ve fragmentálních svečcích.

Trilobit podrodu Rejkocephalus má ze všech třech druhů Hydrocephalidů nejméně pleurálních segmentů - 17 thoraxiálních segmentů. Například dospělý Hydrocephalus carens (buchavské souvrství) má tělo tvořeno 18 segmenty, Hydrocephalus mandiki má 19 pleurálních segmentů. Rejkocephalus se také od Hydrocephala liší znaky na cephalonu. V glabelárních brázdách S1 a S2 jsou rýhy výraznější. Na Hydrocephalu jsou sotva viditelné. Na týlním laloku Rejkocephala se zobrazuje krátká páteř. Oční lalok je u Hydrocephala větší než u Rejkocephala. Zajímavé a zároveň odlišné je rovněž pygidium, jehož plovák je ve tvaru pentagonálního kruhu a je celkově větší (odtud zřejmě druhové přízvisko - rotundatus, rotundus je z latiny kolo), pygidiální osa ústí v téměř rovnostranný trojúhelníkový výčnělek, vzadu tupě zaoblený. Zadní okraj pygidia vybíhá ve dva krátké marginální trny, ty se bohužel často dobře nezachovají. Zajímavé je druhové zařazení trilobita. Některé zdroje uvádějí, možná správně rodové jméno Paradoxides rotundatus Barande, 1846 †, jiné zdroje uvádějí Rejkocephalus rotundatus (Barrande, 1846)†. Jde o to, že se ani jedno druhové jméno doposud stoprocentně neustálilo pod stabilním a jasně definovaným druhem trilobita. Je jisté, že jde o pardoxidního trilobita. Určité rozdíly však mezi paradoxidy jsou. Ale čert vem tyto úvahy, ještě do relativně nedávné doby byl znám např. Hydrocephalus minor pod názvem Paradoxides minor. Sice to jistou dobu vnášelo do určování paradoxidů chaos, ale nakonec o to nejde, spíše jde o to, že mnohé trilobity jde vůbec zařadit do nějaké taxonomie (Linnéovské systematiky). Mnohým se to doposud nedaří.
Zahraniční literatura tento taxon doposud zcela neuznala, ačkoliv jsou zde, od jiných paradoxidních trilobitů charakteristické odlišné znaky, zvláště v morfologii glabely a pygidia. Někdo jej řadí do podrodu Hydrocephalus, jiní zase do podrodu Paradoxides. Může se samozřejmě jednat také o znaky pohlavního dimorfismu. Skutečně je totiž tento trilobit nalézán jak ve společenství druhu Hydrocephalus minor, tak i Paradoxides gracilis.

Popis k nálezu:
Obrázek 1 - Větší trilobit 54 mm, menší otisk 32 mm, jinecké souvrství - zóna trilobita Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823), stupeň drum, Jince.
Obrázek 2 - Hypostom pochází z klasické lokality na Vystrkově. Publikujeme jej zde, aby si sběrači elipsáčů uvědomili, že život byl oukej, nejen elipsovej. Lze tam, krom elipsového života nalézt i pozůsatky trilobita Rejkocephalus rotundatus (nejčastěji hlavičky). Kdyby tam někdo něco podobného našel, nezahazujte to.

• Rejkocephalus knizeki Kordule, 1990 † - u nás se vyskytuje v lokalitách jineckého souvrství, loc. Jince - Vinice /horizont Ornamentaspis - Conocoryphe/, Rejkovice - Potůček, Felbabka - Ostrý vrch
• Rejkocephalus rotundatus (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v lokalitách jineckého souvrství, loc. Velcí Vystrkov, Jince - Vinice /zóna Ellipsocephalus hoffi/, Felbabka - Ostrý vrch
• Rejkocephalus milani Fatka et al., 1992 (syn.) = Rejkocephalus knizeki Kordule, 1990 †
• Rejkocephalus lyelli (Barande, 1852) (syn.) = Rejkocephalus rotundatus (Barrande, 1846) †

Šnajdrova rekonstrukce kranidia a pygidia trilobita Rejkocephalus rotundatus Barande, 1846, který jej ještě uvádí pod pojmenováním Hydrocephalus lyelli, což je dnes synonymum, Šnajdr (1958). 

Vědecká synonyma
Hydrocephalus lyelli Barande, 1852
Hydrocephalus rotundatus (Barande, 1846)
Paradoxides lyelli Barrande, 1852
Paradoxides rotundatus Barande, 1846
Rejkocephalus lyelli (Barande, 1852)

Zdroje a použitá literatura:
- Šnajdr M. Bohemian trilobites, 1990.
- Šnajdr M. Trilobiti českého středního kambria, 1958
- Kordule V. 2006. Ptychopariid trilobites in the Middle Cambrian of Central Bohemia
- Bc. Iva Vyhnánková: Morfologie "genálních cék" u vybraných trilobitů barrandienské oblasti
- Václav Vokáč & Václav Micka; Nové nálezy paradoxidních trilobitů Acadoparadoxides (A.) sacheri (Barrande, 1852) a biostratigrafie buchavského souvrství (kambrium, miaoling) skryjsko-týřovické pánve, Barrandien, Česká republika
- Habětín V, Knobloch E. Kapesní atlas zkamenělin, 1981.
- https://www.trilobites.info
- https://www.biolib.cz/